KOLOBĚH SOCHY 

Ani nevím, jak se tam vzala,
na kraji lesa socha stála,
mistrně do bloku kamene vytesaná,
postava ponocného velká, majestátná
s halapartnou, chundelatým psem
a do lucerny vrytým nápisem:
"Já rozžíhám temnoty těm,
kdož toulají se nočním zlem."

Přijel pán z muzea na svěží venkov
si klidem odpočinout v rybářský lov
a do lesa zašel na houby časně zrána,
když zem je mlhavou rosou posypána.
Co ale neviděl, z toho vám hnedle oněměl,
košíček vyklouzl z ruky ven, jazyk zkoprněl,
sochařskou prací jak noční mátohou omámen
tam stál a sochu prohlížel, celičký ten kámen.

Johana, stará pečlivka, správcová, muzejnice,
i má to kríž, má myší na tisíce ve vzácné sbírce,
nervózně pobíhá, líčí pastičky na drzé zvíře,
ale neposedná myš Rembranta zase stejně hryže,
jedinkráte býval klid, stačilo ponocného vystavit,
po myších byla veta, že se človek nestačil divit,
však je doba pryč, ponocný jim zmizel
a správcová má se škůdcem nový svízel.

Musel odkráčet za dědou na selský statek,
dávno slíbil, že pohlídá dům ve starcův svátek,
děda za mlada ve stodole sestrojil veliké letadlo,
že na stará kolena poprvé poletí, než aby zchátralo,
do Anglie přes kanál a zpátky nad Snežkou,
léta čekal a teď se vydal na cestu pretěžkou,
pročež kamenný ponocný hlídal před bránou statku,
ničeho se neboj, stařec štastný dorazil v pořádku.

A co se dělo v našem lese?
Pokojný člověče, otřes se,
klíšťata se přemnožila v houfy,
že nespočtou je moje strofy,
přes potok tažená spadla lávka
a všude rostla ošklivá prašivka.
Však nakonec se ponocný navrátil
a zloduchy z lesa holí vymlátil.

Pamatuj,
nitka osudu z kouzel utkaná,
světlá strana měsíce, jež bdí,
se zlehýnka v černé noci vytratí,
jak šafrán rozpuštěný v polévce.
A já proto křičím, volám po hnutí duše.

Báseň čtvrtá | Obsah| Báseň šestá